Dítě již od narození je velmi vnímavé a citlivě reaguje na vlivy prostředí a výchovné působení. Na výchově se podílí rodina, školka, koutek a jiná zařízení určená pro péči o děti v rámci pobytu v daném zařízení. Přes určité odlišnosti všech činitelů, kteří se podílejí na výchově, však mají společný cíl – rozvoj osobnosti dítěte s přihlédnutím k individuálním zvláštnostem každého jedince.

Předpokladem úspěšného plnění stanovených úkolů jsou pozitivní vztahy mezi činiteli ve všech prostředích, ve kterých děti pobývají. Podmínkou partnerské spolupráce je vzájemné pochopení a respektování, které vyplývá ze znalostí cílů, obsahu a podmínek příslušné oblasti výchovy.

Spolupráce pečovatelky / chůvy s rodinnými příslušníky

Vychovatelky a rodiče jsou partnery při výchově dětí. Partnerský vztah předpokládá dobrou vzájemnou informovanost, komunikaci, respektování i důvěru, že obě strany mají na mysli nejlepší zájem dítěte.

Je běžné, že v různých prostředích se dítě chová odlišně. Jinak se projevuje doma, jinak ve školce či koutku nebo při výchovně ovlivňovaných volnočasových aktivitách. Proto jsou vzájemné informace cenné, je nutno brát je v úvahu a průběžně doplňovat a korigovat obraz o dítěti.

Úroveň vztahu mezi vychovatelkami a rodiči závisí na způsobech jednání a postojích obou zúčastněných stran. Odpovědnost za kvalitu vztahu však spočívá především na vychovatelkách. Jsou pro své povolání odborně připraveny, mají vědomosti a dovednosti z oblasti pedagogiky a psychologie, včetně dovednosti z oblasti komunikace mezi lidmi. Pečovatelky jako profesionálky v oblasti péče o dítě musí umět informovat rodiče o svých výchovných záměrech, přesvědčit je o správnosti svých postojů. Zároveň však jsou ochotné přijmout informace od rodičů, zvažovat je a eventuálně korigovat své výchovné postupy. Podmínkou úspěchu při jednání s rodiči je pedagogický takt. Informace o dítěti zahrnují pozitivní i negativní poznatky. Nesprávné je zaměření pouze na nedostatky dítěte. Taktické je zaměřit se nejdříve na pozitivní stránky osobnosti dítěte či rodiče nebo alespoň na informace neutrální, bez hodnotícího aspektu. Pokud pečovatelka kritizuje, musí být kritika konkrétní, vztahovat se k činu či rysu osobnosti, nesmí negativně zahrnout celou osobnost. Je nutno též zdůraznit, že vychovatelka mluví za sebe, tvrzení nelze zobecňovat. Kritika musí být podaná taktně, slušně, s jasným cílem zlepšit současný stav. Partnerský vztah předpokládá dialog, právo účastníků sdělit i být slyšen.

Formy spolupráce mezi pečovatelkami a rodiči jsou rozmanité.

Mezi klasické a dlouhodobě ověřené formy patří:

  • individuální rozhovory
  • telefonické rozhovory
  • písemné kontakty

Individuální rozhovory se mohou uskutečňovat při předávání a vyzvedávání dětí nebo v čase po osobní dohodě. Zaměřují se na informace o zvláštnostech dítěte. Pečovatelka promluví s rodiči o úspěších i problémech dítěte. Rozhovor neslouží pouze k řešení výchovných problémů. Chůva nepožaduje, aby tyto problémy řešili rodiče doma, pokouší se najít nejvhodnější způsob s podílem obou stran. Vychovatelky mohou upozornit rodiče na specifické schopnosti dětí, nadání v určité oblasti, na zájmové zaměření dítěte, jeho povahové zvláštnosti. Informace o výchovných problémech jsou často nezbytné, není to však to jediné, o čem vychovatelky a rodiče hovoří. Obdobné požadavky platí i pro předávání informací telefonicky a písemně. I tyto formy v praxi často slouží především ke sdělování problémů, špatných zpráv či nečekaných záležitostí čistě organizačního charakteru. Sdělení o dítěti rodičům je často chápáno jako forma trestu, což je chybné. Vzájemná informovanost je velmi důležitá, mají to však být informace závažné a podstatné, které umožňují korekci výchovných postupů.

Je důležité, aby rodiče dostali výstižnou, srozumitelnou a odborně podloženou informaci. Pro skutečně partnerskou spolupráci vychovatelek a rodičů jsou žádoucí i méně tradiční formy spolupráce. Jejich cílem je navázat neformální, přátelské vztahy, poznat se navzájem při společných činnostech, získat vzájemnou důvěru, rozšířit možnosti spolupráce.

K těmto netradičním formám spolupráce patří:

  • umožnění přítomnosti rodičů v libovolné době
  • účast rodičů na nejrůznějších činnostech
  • možnost, aby rodiče ovlivňovali program
  • podíl rodičů na vedení vybraných činností s využitím jejich kvalifikace nebo zájmové orientace

Větší otevřenost koutků či školek rodičům může výrazně přispívat k lepšímu vzájemnému pochopení. Zájem rodičů je vždy nutno uvítat a podpořit. Využití odbornosti a zájmů rodičů může obohatit dětské aktivity. Vhodné je využít všech možností ke vzájemnému sblížení rodičů, pečovatelek a dětí.

Jednou z možných variant zpětné vazby a získání informací od rodičů je dotazníkové šetření, v tomto případě anketa.